V létě jsme s kamarády vyjeli na lezecký výlet do Dolomit. Počasí nám vyšlo, až na jeden den. Až na jeden den, na který budu navždy vzpomínat, jako na den, kdy jsem mohla přijít o přátele a oni o mně.
Budíček byl v 6:30. Cesta k nástupu byla do strmého kopce sutinou. Tempo bylo svižné, batohy těžké, slunce začalo nepříjemně hřát.
Kolem 9:00 začala lézt první nejzkušenější dvojka. Za nimi vyrazili další tři dvojce, mezi nimi i já. V průvodci byla napsaná doba výstupu 5 – 7 hodin. Stěna měla 450 metrů. Vše probíhalo v pohodě. Standa s Jirkou trochu bloudili, ale přesto se nám ještě s Honzou a Markétou trhli asi o tři délky. Možná o víc, možná o míň, nevím byl to nekonečný kolotoč. Svižně dolízt na štand, povolit lezečky, odjistit Petra, obout lezečky, nasadit batoh, aniž by spadl do hloubky pod náma a zase lízt… A to celých 14 délek. Petr všechno tahal, úděl druholezce, což jsem byla já, je nosit batoh.
Výstup byl relativně lehký, i když i těžké pasáže se objevily. První a nejzdatnější dvojka dolezla po 7 hodinách. Nám ostatním zbýval ještě pěkný kus na vrchol. Aby se nezdržoval sestup, který vedl po ferratě a suťoviskem, šel Honza s Markétou napřed (ty se bouřce vyhli). Nám zbývali ještě dvě délky, do palců na nohou se mi zařezávaly nehty, levačka mě bolela z neustáleho povolování lana. Slunce bylo čím dál níž, najednou nás obklopil příjemně chladivý mrak. Míra byl smutný, že neuvidí vrcholové panorama, optimisticky naladěný Luboš ho utěšil, že se to hned roztrhá, neroztrhalo. Dolezli jsme na vrchol, tam nás uvítal Standa s Jirkou. Zapsali jsme se do vrcholové knížky, sbalili věci a rychlým tempem mazali k ferratě. Všichni ještě docela veselý, alespoň já jsem veselá byla. Začalo se stmívat a aby toho nebylo málo, tak i hřmít. Jirka to tipoval tak 4km od nás. Najednou se ozvala ohlušující rána „PRÁSK“. Byli jsme přímo v centru bouřky, strhla se průtrž. Náš sestup se změnil v útěk. Teď už šlo do tuhýho. Standa, Jirka a Míra nasadili tempo a zmizeli. Během vteřiny jsme byli promočení, kolem lítaly blesky.Někdo se nejistil vůbec, já jsem se jistila alespoň pomocí karabiny a odsedáku. V hlavě se mi promítaly příběhy a poučky z knížky od Schuberta. Třeba, že odsedák nemá potřebný tlumič a nevydrží náraz při pádu na ferratě. Nebo jak je ferrata nebezpečná za bouřky. K dešti se přidaly kroupy, ocelová lana i skála strašně klouzali. Blesky lítaly těsně u nás. Dolehla na mě slabost. Jak duševní, tak fyzická. Začínala jsem trochu panikařit. Opakovala jsem si, že na paniku bude čas až dole. Věděla jsem, že když se zhroutím, ohrozím tím ostatní. Šla jsem jak robot. Nohy se mi třásly a kroutily. Několikrát se mi podlomily a já bezmocně klesla k zemi. Nevím proč, ale stále jsem si říkala, že se nesmí nic stát s foťákem, Přitom mi to bylo v tu chvíli jedno. Chtěla jsem jen přežít. Petr a Luboš se mnou byli stále v kontaktu. Bez nich bych to asi psychicky nezvládla. Moc mě neuklidnilo ani když mi Péťa řekl: „Janíku, musíš zrychlit nebo tady chcípnem!!!!“. Když mě a Petrovi zbývaly tak dva metry do konce jednoho úseku ferraty, ozvala se rána, zajiskřilo se, Petr dostal ránu elektrickým výbojem od blesku. Nic se mu nestalo, seskočil na skalní poličku a čekal na mě. Úplně jsem ztuhla a za žádnou cenu se nechtěla chytat ocelového lana, ale jinak bych se dolu nedostala. „chytnu se lana až napočítám do tří.“ Raz, dva, tři…„PRÁSK“. Dostala jsem taky ránu. Chtělo se mi křičet a brečet, byla jsem na pokraji zhroucení. „nesmím propadnout panice!“ opakovala jsem si stále dokola. Kdyby se mi chtělo na záchod, klidně to pustím, kdybych měla ztratit drahé vybavení, klidně ho ztratím. „Co asi dělají kamarádi? Sedí doma v teple, suchu a ani netuší co teď prožíváme“, tak ráda bych je ještě viděla.
Koňadra se mě snažil uklidnit, většinou však jen prohodil: „Ty vole, to je vejška, zbývá nám ještě pěkný kus cesty.“ Byli to nekonečné minuty, hodiny. Hlava se mi točila a bylo mi zle. Asi ze stresu, dehydratace, hladovění a neuvěřitelnému fyzickému vyčerpání.
Několikrát mi uklouzly nohy a zůstala jsem viset jen za ruce. Kluci na nás čekali pod převisem na konci ferraty. Ulevilo se mi že je vidím všechny živý, možná i jim se ulevilo když nás po 20 minutovém čekání taky viděli. Prudký déšť nepolevoval, místo pěšinky byl malý potok, setmělo se a my neměli čelovky. Ve skále se utvořily dva vodopády. Jeden velký a druhý menší kterým jsme museli projít, hrozilo že nás proud strhne. Naštěstí suť kterou jsme šli to nezaplavilo. Nohy mě už vůbec nemohly unést, chvílemi jsem šla dokonce po čtyřech. „Už chci být ve stanu“. Po nějaké době narážíme na asfaltku, jdem 20 minut na špatnou stranu, v sedáku, helmě, promočení, zoufalí, ale šťastní. Na konec jsme zdárně našli naše stanoviště, oblékli se, postavili stany a u Petra v autě „zachlastali“ náročný den.
Tak takové bylo moje první lezení v horách a první ferrata. Možná to zní přehnaně, jako nějaké scifi, nevím jak to prožívali ostatní, ale já rozhodně takhle.
Měli jsme velké štěstí že se nikomu nic nestalo. Kluci jsou zkušení a v horách už byli hodněkrát. Některé věci jsme mohli udělat líp a tím se vyhnout komplikacím.. ale tehdy jsme to tak prostě neudělali ale určitě jsme se poučili.
Text a foto: Olše
|
