Dobrodruh Maurice Wilson nebyl horolezec avšak byl jeden z prvních, který chtěl zlézt Mount Everest a ohlašoval svůj záměr veřejně v tisku a jiných médiích.. Fakt, že nebyl horolezec nás vede k přirovnání s neplavcem, který chce přeplavat řeku s tvrzením, že se naučí dodatečně plavat. Už v minulosti se našli extrémní dobrodruzi, Kolumbus mohl být toho důkazem, ale i toho odkojily před objevením Ameriky nesčetné přístavy a zatuchlé lodní kabiny. Přesto se však zrodil v hlavě mladého Maurice tento donquijotovský plán. Být první na Mount Everestu. Začala nejbizardnější kapitola v dějinách dobývání této hory.
Maurice Wilson se narodil v roce 1898. Byl třetí syn ze čtyř sourozenců. Bezmeznou ctižádost zdědil pravděpodobně po otci, který z nuzných poměrů se domohl k poměrně dobře prosperující továrně na zpracování vlny v Anglickém Bedfordu. Ve svých dvanácti letech se domluvil slušně francouzky a německy. V roce l916 se přihlásil jako osmnáctiletý do armády a dosáhl hodnosti poručíka. V bojích první světové války byl nesmírně udatný, nicméně byl raněn do levého ramene a prsou a propuštěn z armády jako invalida. To se zřejmě velice dotklo jeho cilevědomé povahy, o které si nejen myslel, ale byl o tom hluboce přesvědčen, že je předurčena k překonávání nevyšlapaných cest a nepřekonatelných překážek. Jen, co trochu zapoměl na hrůzy války, začal se zapojovat do civilního života. Práce v otcově továrně se mu zdála poněkud stereotypní a nudná a jako mnoho válečných vysloužilců, kteří pro své mládí měli pocit, že nepoznali svět, odcestoval. Nejprve do New Yorku, jak bylo v té době módní. Ovšem život v New Yorku byl i pro maloměšťáka s dobrodružnou povahou trochu příliž divoký a povrchní, kde se jen stěží prosazovala jeho extravagantní povaha. Své cíle zkouší realizovat také v tehdejším silně puritánském San Franciscu, ale také zde nenachází porozumění, pro své svérázné chápání světa a náboženských tradic. I když se to v San Franciscu jen hemžilo rúznými religiozními směry, neměl nikdo pochopení pro jeho svérázný buddhizmus, kterým byl velice ovlivněn. V dílně jeho otce pracoval jeden starý Číňan a ten dával Mauricovi pravidelně lekce buddhizmu, které však svérázný posluchač filtroval do svého podvědomí způsobem jemu vlastním. Po nějaké době se rozhodl skoncovat s Amerikou a odcestoval na Nový Zéland. Zde se už zdálo, že zapustí trochu pevněji svoje kořeny. Zejména po existenční stránce. Začal se poměrně úspěšně zabývat zemědělstvím, pěstováním bavlny a dopravou zboží do své vlasti. Mauricovi však nejde o komerční úspěchy. Touží po mimořádném úspěchu, ve kterém by mohl uplatnit svého neklidného ducha a především sílu vůle, o které byl mylně přesvědčen, že nabyl mnoha hodinami buddhistických cvičeních a bezmezmě ji důvěřoval. Prodal svoji živnost na Novém Zélandu a odjíždí do Welingtonu, kde si zařizuje obchod, tentokrát s dámskou konfekcí. I zde se mu daří, ale parníky, které nepřetržitě připlouvají a odplouvají do různých světadílů ho inspirují k dalším cestám. Již po několikáté, ukončí svoji živnost, sedá na parník a pluje kupodivu opět do Anglie. Vědom si své síly zralého muže, cítí se však stále nešťastný. Chybí mu extravagantní cíl, pro který si myslí, že je předurčen. Na lodi do své vlasti se setkává s indickým jogínem, který mu imponoval svojí duševní disciplinovaností. Toto setkání mělo pro něj mimořádně rozhodující význam. Jeho melancholické povaze se konečně dostalo náznaku cesty, kterou by mohl v příštích létech jít. Londýnské počasí mu nesvědčí. Stále častěji dostává prudké záchvaty kašle. Jeho sebevědomí je otřeseno, Odmítá však zastaralé lékařské praktiky a věren své extravagantní povaze, volí si i v tomto směru průkopnické metody léčby. Svým přátelům tvrdil, že podnikl nějakou jogínskou ozdravovací kůru, pil celý měsíc jen vodu. Po této kůře se cítí nejen neskonale šťastný, ale je i zdráv.
Náhoda tomu jistě chtěla, když se při svých toulkách po Evropě, setkal ve Freiburgu se skupinou lidí, kteří propagovali jógu. Zde se mu dostala do rukou kniha, kterou pročítal pečlivě v útulné kavárničce. Nadchly ho pasáže o nadlidských výkonech indických joginů pomocí silné vůle. To byla přesně Mauricova parketa a myšlenka, kterou potřeboval slyšet. Bezpochyby v této době v něm uzrávala myšlenka ještě vice umocněná setkáním se skupinou horolezců, kteří poutavě vyprávěly o svých relativních úspěších při zdolávání Everestu v roce 1924. Slyšel o šerpech, kteří nosí težká zavazadla přes ledovce a elegantně překonávají nezchůdné horské překážky. Konečně cíl? Konečně může dojít ke spojení jeho pevné, nadlidské vůle o které je skálopevně přesvědčen. Byl přesvédčen o tom, že bude první člověk, který zdolá Everest. Konečně by mu mohl naslouchat svět. V Londýně začíná okamžítě s okázalými přípravami, které jsou ve skutečnosti velice naivní. Maurice Wilson neměl totiž o horolezectví ani potuchy. Začíná však pilně studovat všemožné příručky předešlých expedic. Již nyní muselo být logicky uvažujícímu člověku jasné, že je bez šancí. Rozhodl se, že se obejde bez velkých těžkopádných expedic a nekonečných transportů.
Jen malinko chtěl pozměnit svůj plán, to když se dozvěděl o jedné Houstonské společnosti, která měla
v úmyslu přeletět letadlem nad Mount Everestem. Chtěl přemluvit tým, aby ho vysadili padákem v blízkosti Everestu, brzy však tento plán zavrhl. V jeho mysli se rodí další absurdita, pramenící z jeho neznalosti horolezectví a zejména létání. Rozhodl se totiž zakoupit vlastní letadlo a do oblasti Everestu letět sám. Přes četné domluvy svých přátel apelujících na jeho nezkušenost odpovídal s úsměvem: To všechno se mohu naučit. Zakoupil si tři roky starý dvouplošník Gipsi Moth a dal mu vznešený název: Ever-Wrest.
Už při prvních letech bylo vidět, že Maurice není dobrý pilot, ale měl však vlastnosti, které ostatní adepti létání postrádali. Přes usilovnou snahu a pracovitost nedával let do Indie v otevřenén dvouplošníku 8000 m nad mořem, žádné vyhlídky. Byl by to tehdy problém i pro zkušeného letce. Přesto pracuje Maurice usilovně dále, podle svých představ. Zakupuje si lehkou výstroj, spací pytel, stan, výškoměr a lehkou kameru se semospouští, se kterou se chtěl na vrcholku vyfotografovat. Začíná také tvrdě trénovat. Na trati Londýn-Bedford-Londýn ho bylo možné spatřit s okovanýma botama rozhodně kráčet za jakéhokoliv počasí. Když se mu zdá, že načerpal již dost energie do svých svalů, odjíždí na pět týdnů do Walesu a zdolává hory v Lake District. Nějaká horolezecká
technika, nebo samojištění nepřichází v úvahu. Místo, aby si najal horského vůdce ve švýcarských Alpách zlézá relativně lehké a dostupné vrcholky.
Nechává se také vysadit padákem nad Londýnem, údajně, aby si ověřil svoje pevné nervy. Tisk samozřejmě pečlivě sledoval, k Mauricově radosti, jeho počínání. Byl plně ve svém živlu. Začíná přemýšlet o technickém vybavení svého letounu. Největším problémem je překonání větších vzdáleností než umožńuje kapacita jeho letadla, řeší Maurice přidáním přídavných nádrží. Pečlivě studuje mapy, kde zaznamenává místa svých mezipřistání. Start si určuje na 21.dubna, přesně v den svých narozenin. Osud však připravuje tomuto pyšnému dobrodruhu první varování. Dostává silný a těžký zánět mandlí a doba odletu se stává nereálná. Že by první varování? Ale Maurice však nemůže nic odradit. Nasazuje svoji oblíbenou a osvědčenou léčebnou metodu. Ani druhé varování však nebere Maurice vážně. Musí při svém kondičním letu nebezpečně nouzově přistát, ale čas ho nemilosrdně tlačí.
Ruttledge, vedoucí houstonské expedice má už postavený základní tábor pod Mount Everestem. Wilson se začíná obávat o svoje prvenství. Jeho strážný anděl však bdí nad Mauricem zatím neúnavně. Ministerstvo letectví mu zakazuje start. Před novináři zlostně roztrhává telegram. 21. května, však přichází konečně jeho den. Jeho těžký a přeplněný stroj se za ovací novinářů a diváků jen velice neobratně odlepuje od země. Našlo by se jen málo lidí, kteří věřili, že Maurice ještě někdy uvidí.
Za týden však už Wilson přistává v Káhiře. Zde však přešlapuje delší dobu na místě, neboť mu není povolen přelet nad Persií, kde mezi tím propuklo povstání. Musel by letět z Bagdádu do Bahreimu asi 1000 km, ale jeho Ever-wrest by nepojmul tolik paliva. Konečně dostává povolení, ale musí si obstarat palivo ne příliš legální cestou přes anglického konzula.
Podařilo se mu dosáhnout Indického Guaderui. Ve dvou týdnech uletěl 8400 km, ale stále není spokojen. V hlavě nosí jen Everest. V Karáčí poskytuje reportérům z DailyExpres velkolepý rozhovor. V Lelbalu však jeho cesta předčasně skončila. Úřady mu odepřely přelet nad Nepálem. Wilson byl zoufalý. Za nějaký čas se dalo už očekávat monzunové období a to už i Maurice věděl, že jeho úspěch je ohrožen. Šance se začínají rozplývat. Peníze také. Rozhoduje se prodat svůj Ever-Wrest a pokračuje dále v cestě do Darjeelingu.
Zde mu však odepírá průchod také Sikkijský úřad. Nachází však přízeň u jednoho svého obdivovatele a průkopníka několika expedic k Everestu. Byl Wilsonem tak nadšen, že se uvolil doprovázet ho až do základního tábora, ale brzy se mu exentrický angličan omrzel a vrátil se zpět. Mezitím nastal leden a Maurice se musel poohlédnout po dalších nosičích a pomocnících. Šerpové Tewanga, Rinzing a Tsering byli již zkušení nosiči, kteří již pod Everestem byli s několika expedicemi. Wilson byl nadšen jejich dobromyslností a obětavostí. Obstarávají pšenici a zbývající výstroj. Maurice si ve volném čase upevňuje sebevědomí lovem tygrů. Hotel má předplacen půl roku dopředu. Chce zmást novináře,
houstonskou expedici, nebo je to opět důkaz jeho sebejistoty se slavným návratem? Nikdo neví. Jisté však je, že Maurice se vytratil z Darjeeringu opravdu po anglicku. Bez avizování, bez jediného slova rozloučení a bez novinářské pompy. Wilson a tři šerpové oblečeni v mnišská roucha se brzy ráno vydávají na cestu k Everestu. Denní normu 25-30 km sice plní jen s největším úsilím, ale Wilson září spokojeností. Jednoho dne, leží před nimi hornatá překrásně pestrobarevná země mnichů, duchů a tajemná země - Tibet.
Asi po týdením putování přes nesčetné přírodní nástrahy zapisuje šťastný Wilson do svého deníku: Jsem ve výšce 5220 m, vidím jasně Everest, je nádherný den. Po dalším putování zmizela i ta nejjemnější tráva a vítr byl stále silnější a dotěrnější. Všude kolem jen štěrk, skály, led a neříjemný chlad. Náhle jako v pohádce se před nimi objevil klášter. Dorazili do Rongbuku. Ač mohutný, klášter se silnými zdmi se zdál zcela nepatrný v porovnání s okolními horskými masivy.
Byli pozváni na audienci k vrchnímu lámovi, správci kláštera. I zde zapůsobilo Wilsonovo charizma a dostalo se jim požehnání . Po večerech vysedával Maurice sám ve stanu a zasněně se díval na nekonečný horizont, který má v Tibetu své tajemné kouzlo. Po jedné z nesčetných meditací zapisuje Maurice do deníku Zítra budu stoupat. O jeho osudu je definitivně rozhodnuto. Počasí ? To je ten nejmenší problém, který může Maurice ohrozit. Brzy z rána se probudil zpěvem asi tří set mnichů, kteří stoupali do kláštera k tradičnímu obřadu. Nikdo však nemohl Mauricovi rozmluvit, že se sním nepřišli tito mniši rozloučit.
Počasí mu přeje. Je nádherný slunečný den s azurovou oblohou. Maurice balí asi 20 kg těžký batoh a vydává se směrem k východnímu ledovci. Zde se však už k jeho údivu nesetkává s tak elegantní krajinou, jako v nižších polohách, kterou vídával na fotografiích. Začíná spleť skalních útesů, ledových komínů a příkrých strání. Maurice se vůbec nevybavil sněhovými mačkami, protože se obával, že si zničí boty.
Dne 16. dubna však zakládá ve výšce 6250 m tábor 2. Začíná hustě sněžit. Zesláblý, pojedl jen pár datlí a něco chleba. Po tomto skromném rastu se vydává opět na cestu. Nepřestává však sněžit a po několika dalších nucených přestávkách, nutných k načerpání nových sil se rozhoduje pro návrat do bezpečí rongbukského kláštera. Jeho zdraví je však silně podlomeno. Vrací se nachlazen, jeho oči jsou krvavě červené a hrdlo scela vysušeno. Zatím co Rinzing vaří teplou polévku, zapisuje Wilson nečitelným písmem do deníku: Nevzdávám se. Vím, že to dokážu. V místnostech studeného kláštera se začíná Maurice pomalu zahřívat. Spal plných 38 hodin. Hned po procitnutí však sestavuje s Rinzingem a Tewangem plán další cesty. Tsering opouští mezitím výpravu pro žaludeční potíže. Oba šerpové mají tentokrát vystoupit s Wilsonem až to tábora č 3, pod ledovcem. Zde mají na Wilsona čekat se zásobou potravin tak dlouho, dokud se nevrátí z úspěšného výstupu.
Čtyři dny zůstává ještě v posteli.
Pátý den po svém návratu se cítí ještě velice sláb. Cítí velké bolesti v nohou a zraněném rameni, rovněž sněhovou slepotou nemocné oči nejsou ještě zcela v pořádku . Teprve koncem měsíce se mu začíná dařit lépe. Dne 1. května mu však silně natéká oko a levá část obličeje částečně ochrnula. Zkouší se opět vyléčit svou oblíbenou metodou,
meditací. Dne 11. května zaznamenává: Přišlo to, co chci. Příští ráno budu v každěm případě pokračovat. Jsem rád, že to mám za sebou Hned po rozednění opouští všichni tři klášter. Šerpové znají terén kolem východního sedla velice dobře a ve třech dnech dosahují tábor č.3. Zde se utáboří a zakládají sklad potravin.
Zatimco Rinzing vaří, poohlíží se Wilson po vhodné cestě k Everestu. Musel to být pro Maurice uchvacující a zároveň zarážející pohled na nekonečná sněhová pole. On však vidí jen a jen vrchol. Ještě 2100m, vrchol již jasně vidím, píše ve svých poznámkách.
Dne 16.května je překvapuje silný vítr a třeskutá zima je donutila zůstat několin dní ve stanu. 21.května se počasí umoudřilo. Wilson vyráží a Rinzing ho kousek cesty doprovází, aby mu ukázal bezpečnou cestu k hřebenu. Brzy se však musí vrátit pro potíže s dechem. Wilson bojuje sám. Čtyři dny trvá jeho strastiplná cesta. V třeskutých mrazech nocuje pod skalními vyčnělky, lapá po dechu, ale škrábe se stále výš a výš. U severního sedla ho však překvapuje neschůdný ledový komín. Zde muselo být Mauricovy už zcela jasné, že Everest je ztracen.
Více mrtvý nežli živý, padá do náruče šerpům v táboře č.3. Tři dny leží zcela odkázán na péči šerpů. Po celou dobu však nepřestává přemlouvat jednoho ze šerpů, aby ho doprovodil do vyššího tábora . Na slib, že to bude jeho poslední pokus, konečně jeden souhlasí. Ani netuší, jak blízko je pravdy. Šerpové nejsou nadšeni jeho aktivitou a
neustále ho přemlouvají ke zpáteční cestě. Nedbá však jako vždy jejich rad a 29. května se vydává na svou poslední cestu. Dne 30. května píše: Jaký nádherný den. Vpřed.
O kousek dál Maurice Wilson zemřel. Byl oblečen do teplého puloveru a zelených flanelových kalhot. Takto ho našli Erich Shipton a Charles Warren při své cestě k severnímu sedlu. Zcela vysušené tělo odlepili od ledu a pohřbili obvyklým způsobem na vhodném místě. O kousek dál stál zcela větrem rozervaný stan. Erich Shipton vzal jen Mauricův deník. Záhadou pro všechny zúčastněné byly nepochopitelně chybějící boty. Snad se toulají pod Everestem dodnes. Tak skončil jeden z nejabsurdnějších pokusů o zdolání nejvyšší hory světa.
Text: Pavel Roháček. |
