Lezecká Revue

Srbsko a Roviště do mobilu

LEZENÍ DO MOBILU - lezecké průvodce pro Android

Zemětřesení v Nepálu II.

Dostal jsem řadu e-mailů, jak je úžasné, že jsem v Nepálu zůstal a místním jsem pomohl. Nejsem si jist, že jsem až tak moc pomohl… Udělal jsem jen to, co se nabízelo a co jsem udělat z mé pozice mohl a svedl udělat. Docela mne to trápí, ale snad několika řádky objasním, že pomoc Nepálu a organizace pomoci Nepálu není vůbec jednoduchá.

O Nepálu se už takřka nedočtete

O zemětřesení v Nepálu se toho napsalo už dost, ale obávám se, že pokud nejsou v nadpisu informace o „tisících mrtvých“, nestojí to novinám příliš za pozornost a o Nepálu se už takřka nedočtete. Poslední zemětřesení devastující oblast Solo Khumbu (oblast Everestu) je toho jen důkazem. A to bylo v médiích zejména proto, že se jedná o Everest a „byznys“ několika bohatých jednotlivců je přímo ohrožen. Mnohé oblasti jsou poškozeny daleko více bez výraznější naděje na nějakou brzkou obnovu. Tam turisté nezavítali před neštěstím a nejinak tomu bude i po něm. Zemětřesení má pro Nepál katastrofální důsledky. Opravdu katastrofální důsledky a nikdo není dnes schopen odhadnout, jak dlouho potrvá sanace škod a obnovení původní nijak valné kvality života místních.

Několik desítek tisíc osob bez střechy nad hlavou

Nejsem statistik. Přírodním živlem zmařené životy, poslední oficiální číslo hovoří o 8500 obětech, neoficiální čísla hovoří až o 15000 obětech, co jsem zaslechl v Kathmandu. Ještě hrozivější číslo je to, hlásící počet osob bez střechy nad hlavou. Několik desítek tisíc… Nebo stovek? Bydleli by jste nadále v domě, kterým se táhne několik hrůzných prasklin napříč, stropy se zřítily a je jen otázkou času, kdy spadne obvodové zdivo? Asi ne… I Nepálci jsou si toho rizika plně vědomi. Těmto lidem často nezbylo takřka nic, jen pár svršků na sobě. Velké množství už tak mizerných cest a komunikací bylo poničeno nebo zavaleno sesuvy půdy a odřízlo četné městečka a vesnice od civilizace. Postupně dojde k jejich nějakému zprovoznění. Na jak dlouhou dobu? Je půlka května, monzun pomalu klepe na dveře a všichni místní se děsí toho, co vydatný déšť provede s nestabilními sesuvy půdy, popraskanými horami a kopci, zničenými silnicemi, nestabilními domy. Škody budou narůstat. Každý Nepálec to dobře ví a je si vědom toho, že čas ke stabilizace situace před monzunem se rychle krátí.

Další velké zemětřesení v Nepálu

Sedím v teple horské chaty Franz-Senn Hütte vysoko ve Stubaiských Alpách, na telefonu si přečtu krátkou zprávu o dalším velkém zemětřesení v Nepálu. Jsem z toho hodně špatný. Další velká rána pro Nepál. Vybavuji si obličej dr. Arjuna z Ortopedické kliniky Teaching Hospital v Kathmandu (mého učitele z roku 2004, kdy jsem tam byl jako student na praxi), jak mi líčil několikadenní nepřetržitý maratón v ambulanci a na sále a zároveň tu hrdost, že to v nemocnici bez zahraniční lidské pomoci zvládli. Čeká je další maratón.

Nepál není Evropa, Nepál je enormně chudá země

Nepál není Evropa. Nepál je enormně chudá země (zapomeňte na Thamel v Kathmandu nebo Khumbu pod Everestem, to je turistické pozlátko, které nemá s opravdovým Nepálem už mnoho společného…), ještě nedávno ve spárách nelítostné občanské války, kde nebylo radno s Maoisty žertovat (výpalné bylo zcela běžné, kdo nezaplatil, skončil v lepším případě s polámanými končetinami v nemocnici…) a dnes s velmi chatrnou sice demokraticky zvolenou vládou, kde o nějaké jasné vizi pro budoucí generace nemůže být ani řeč. Společností nadále vládne kastovní systém (nemluví se o něm, ale Nepálci moc dobře podle jména, jazyka, zaměstnání poznají, jak je daný člověk situován…), jako pavučina se společností rozpíná rozbujelá korupce a osobní zájmy několika jednotlivců nad většinovým zájmem. Hrstka enormně bohatých, avšak většina populace žije v naprosté bídě. To je naprostý fakt, který s velkou pravděpodobností jako běžný turista na ose Thamel – Lukla – Namche – Everest nepoznáte a ani nebudete mít zájem zjišťovat.

Naděje na lepší život je pryč

Poslední roky v Nepálu opětovně narůstal počet turistů, pozemní komunikace se zlepšily („all black“ – prostě asfalt…) nebo byly vystavěny nové nezpevněné do míst, kde vedly jen pěší stezky, nebe nepřetržitě křižovalo velký počet helikoptér a letadel, mobilní telefon se ocitl v rukou vesničanů i v odlehlých údolích (pokud by zemi zemětřesení postihlo o dva, tří roky dříve, jsou podle mě lidské ztráty a materiální škody daleko rozsáhlejší…). Nepálci měli nějakou naději na lepší život. A do toho jako rána zemi postihlo nečekané devastující zemětřesení, které většině Nepálců vzalo právě to jediné, tu naději na lepší život.

Jak a kde mohu být jako lékař užitečný?

Hned po prvním velkém zemětřesení, které mne postihlo v pohoří Langtang Himal, jsem intenzívně přemýšlel, jak a kde mohu být jako lékař užitečný. Ošetření několik ran, podlitin mne příliš neuspokojilo. Věděl jsem, že bych byl užitečný daleko více zcela jinde. Nejlépe v Kathmandu v nemocnici. Ale neměl jsem se tam jak dostat. Planým výstřelem do tmy byl sestup do údolí do vesnice Shyapru, tuším třetí den po zemětřesení, kde místní lékař nebo zdravotník ošetřil nějaké rány, těžce zranění pacienti byli však již evakuováni helikoptérami do Kathmandu a místní armádní činitelé odříznutí od světa (jejich rádio nefungovalo) netušili, jak by mne jako lékaře dostali tam, kde bych byl k užitku. Byl jsem z toho dost zklamaný.

Chaos první dny po zemětřesení

Bohužel to byla jen malá ukázka toho, jaký chaos vládl první dny po zemětřesení v Nepálu. Pomoc a záchranné práce první hodiny, spíše dny, postrádaly jednoznačnou koordinaci. Mezinárodní letiště v Kathmandu bylo náhlým velkým množstvím letadel zcela paralyzováno, dorazilo nespočet mezinárodních týmů, které byly uvězněny v byrokratickém marasmu a muselo čekat na to správné razítko a vůbec informaci, kde můžou pomoci. Záchranné akce a pomoc byla pod rukou nepálské vlády zcela nekoordinovaná. Velká část místních Nepálců a snad většina těch žijících mimo Nepál si toho byla vědoma, s vládou nechtěla mít nic společného a pomoc se snažila přes různé místní neziskové organizace nebo jen o své vlastní vůli s pomocí kamarádů, distribuovat sama. Výsledkem toho byl opět chaos, kdy některé oblasti měly pomoc několikanásobnou, pramenilo z toho velké rozčarování těch, kteří pomoc organizovali a jiným oblastem se stále nedostávalo zcela nic. Do toho vstoupily politické zájmy, kdy jsem se dozvěděl o roztržkách – bitkách mezi těmi, kdo jakou pomoc zajistil a jak bude distribuována. Smutné překvapení? Ne, to je také Nepál!

Buď se s tím ztotožníte, Nepál pochopíte nebo nikoliv

U čaje jsem se v Thamelu v mé oblíbené restauraci Gaia bavil s jedním Belgičanem majícím na starost již několik let koordinace expedic na Everest. Byl zrovna v základním táboře stejně jako kamarád Nima Gombu Sherpa (Rholwaling je také zničený), když tlaková vlna po pádu ohromného seráku zabila zhruba dvacítku lidí. Zajímalo mne, jak probíhala záchrana na Everestu. Poklidně, lidé si navzájem pomáhali. Helikoptéry v dobrém počasí oblast rychle evakuovaly. Soukromé společnosti byly spokojené. Dostatek financí, nebo kvalitní pojistka byla výhodou. To je Everest, jiný svět. Damian suše poznamenal, že nikdo nemohl čekat nic jiného. Buď se s tím ztotožníte, Nepál pochopíte nebo nikoliv. Právě proto tady cestujeme, suše dodal.

Bylo evakuováno mnoho místních

Nepálská vláda sáhla k zásadnímu rozhodnutí, které množství turistů velmi popudilo (argumentace já jsem občan Francie nebo Spojených států a musím být okamžitě evakuován nebo ohánět se pojistkou, bylo v tu dobu zcela na nic…), ale to rozhodnutí bylo na místě a zcela správné. „Uzemnila“ veškeré helikoptéry, přímým nařízením vlády spadly všechny pod její kompetence a žádný soukromník nemohl s vrtulníkem od toho rozhodnutí nijak nakládat, i kdyby mu třeba někdo platil zlatem. Díky tomu bylo evakuováno mnoho místních, kterým by se pomoc asi nedostala vůbec. Letů bylo provedeno stovky. Zůstal po nich tučný účet a otazník, kdo lety uhradí. Vláda se k tomu nemá. Jen můj známý hovoří o účtu ve výši několika stovek tisíc dolarů. Takové vrásky na čele jsem u něj ještě neviděl (k tomu jim zemřelo v základním táboře pod Everestem 9 lidí, po loňských 7 rovněž v lavině už toho bylo prostě moc…). Rozhodnutím vlády byla evakuace helikoptérou „zdarma“. Soukromé společnosti však moc dobře tušily, jak vše asi dopadne. V Trisuli Bazaar po nás chtělo několik osob kontaktní informace na nás a pojišťovny, i když to neměli požadovat. Evakuací se velkoryse honosí vláda, resp. armáda, ale k úhradě účtů za helikoptéry se nemá. Komické. I to je Nepál. Zástupci české ambasády mně poprosili, jestli mám nějaké možnosti domluvit vyzvednutí Čechů uvězněných v oblasti Manaslu. Iswari Paudel z Himalayan Guides jen konstatoval, že bez vládního razítka nikam letět nemůže a ambasáda si musí domluvit vyzvednutí svých občanů s patřičnými vládními, resp. armádními koordinátory. V této situaci bylo i daleko více občanů třeba Spojených států, jejichž ambasáda během zemětřesení zažívala horké chvilky pod náporem telefonátů.

Přístup do Sherpagaonu nebyl bezpečný

Při čekání ve vesnici Khangjim jsme se dozvěděli, že ve 4 hodiny vzdálené vesnici Sherpagaon jsou zřejmě nějací těžce zranění (zlomená končetiny, tržné rány). Měl jsem tam chuť vyrazit a třeba jim nějak pomoci. Kolegyně Ray z Aljaška odmítla riskovat a mně od té návštěvy racionálně odradila. Byl jsem z toho zklamaný. Ale měla nejspíše pravdu. 72 hodin od zemětřesení byly hlášeny další otřesy, které přišly a při primárním zemětřesení se přes stezku do Sherpagaonu valily kameny a balvany, přístup nebyl bezpečný a člověk by ohrozil sám sebe. Racionální rozhodnutí? Kde je v této situaci nějaká hranice? O přístupu výše do údolí Langtang nemohla být vůbec řeč, pěšina byla na mnoha místech přerušena ohromnými nestabilními sesuvy kamení a půdy (průstup přes ně byla doslova ruská ruleta, jak jsme se dozvěděli), přístup byl pouze ze vzduchu.

Do postiženého Jalbire

Zklamaný z mého nevyužití jsem čekal na evakuaci z Langtangu. Šestý den jsem se dostal pozdě večer do Kathmandu. Konečně. Následující den při poledním obědě mi volá kamarád dr. Prabhat s jasnou otázkou, zda bych mohl jako lékař s jejich týmem vyrazit do velmi postižené oblasti za městečkem Jalbire v údolí řeky Balephi Khola cca 70 km severovýchodně od Kathmandu v podhůří Langtang a Jugal Himal. Shodou okolností údolí pod sedlem Tilman´s Pass ve východní části Langtang Himal, přes které je možné Langtang fantasticky projít. Moje odpověď nemohla být jiná. Samozřejmě. Na jednu stranu se mne zhostil pocit uspokojení, že budu moci být někde užitečný, na druhou stranu ve mne trochu zavládl pocit úzkosti, že pojedu někam, odkud jsem včera utekl.

Takřka vše nakoupili z vlastních prostředků

Ráno před budovou Ministerstva zdravotnictví jsem se setkal s nepálskými lékaři a zdravotními sestrami, kteří byli obklopeni haldou jídla a zdravotnického materiálu. Byli jednou z buněk nepálské neziskové organizace, která zajišťovala materiální a zdravotní pomoc postiženým oblastem. Jídlo bylo pro vlastní potřebu, abychom na místě vydrželi několik dní. Měl jsem pro jistotu i nějaké vlastní zásoby. Převažoval zdravotnický materiál. Později jsem se dozvěděl, že takřka vše nakoupili z vlastních prostředků, něco málo získali z darů. I oni čekali na patřičný dopis s razítkem, na kterém bylo i moje jméno. Vůbec jsem netušil, kam jedeme, jak to tam bude vypadat a jak budeme, budu schopný pomoci. Terénní Bolero pick-up vezlo materiál, v dodávce jsme jeli my. Cesta přes Dhulikhel, Dolalghat a Balphi ve směru na Kodari a Jiri byla nezničená, vesnice kolem cesty a ve svazích byly různě poškozeny. Šok z enormní zkázy po zemětřesení však na sebe nenechal dlouho čekat.

Rozměr zkázy po zemětřesení

V Balphi v údolí mohutné řeky Sun Kosi jsme odbočili do údolí řeky Balephi Khola. Prvních několik domů ještě nějak stálo, kolem cesty mohutný dav místních čekajících a dožadujících se jakékoliv pomoci. Čím dále jsme jeli do hlouby údolí, tím se narůstal rozměr zkázy po zemětřesení. Domky, domy a stavení byly zbořeny jako domečky z karet, vesnice ve svazích zničeny tak, jak by přes ně přešla frontová linie válečného konfliktu. Obraz nekonečné zkázy. Lidé posedávali a postávali v hloučcích u cesty, někteří prostě jen čekali a koukali do prázdna, jiní se halasně dožadovali nějaké pomoci. Takřka od prvních minut od příjezdu to tohoto údolí mi bylo jasné, že tito lidé nepotřebují lékařskou pomoc, ale tito lidé potřebují primárně jídlo a střechu nad hlavou!

Syrový a naprosto reálný obrázek humanitární katastrofy

V jednom místě se naše Bolero a dodávka zastavily, protože další průjezd byl znemožněn sesuvem půdy. Postávající dav se vrhl na zásoby pod plachtou Bolera a začal je rozebírat. Pro většinu z nás šok. Nikdo z nás nic takového neviděl. Nečekané? Nikoliv. Ti lidé čekali na jakoukoliv materiální pomoc, která se jim však nedostávala. Jejich reakce se tak dala očekávat. Zásoby od rozebrání zachránilo okamžité „vyjednávání“ s rozhořčeným davem, že jsme lékařský tým vezoucí zdravotní pomoc výše do údolí. Ten pohled na vášnivý dav nebyl nijak příjemný. Nepálci umí být opravdu horké hlavy. Na to by neměl žádný návštěvník této země zapomínat. Na vlastní kůži to pocítil Ueli Steck se Simonem Morem, kdy byli davem málem umlácení vysoko na Everestu, podobně nepálské vášně pocítila muslimská menšina v roce 2004, kdy bylo několik Nepálců podřezáno kdesi v Iráku a oni za to na oplátku vypálili velkou část muslimských staveb a kanceláří personálních agentur najímajících lidi pro práci na Blízkém východě. A samozřejmě četné stávky v Kathmandu s podpalováním všeličehos v blízkém dosahu. Naskytl se nám syrový a naprosto reálný obrázek humanitární katastrofy. Mladému nepálskému lékaři vedoucí náš tým bylo konečně jasné (jako by si to nechtěl připustit), že tady úplně nejde o nějakou i když dobře míněnou „dobročinnou akci“ a pohodový výlet do oblasti katastrofálně zničené zemětřesením.

Obětí zemětřesení bylo v tomto údolí nejspíše desítky až stovky

V Jalbire jsme se setkali s britským profesionálním týmem hasičů v doprovodu Gurků z britské armády. Na místě činu byli hned následující den po neštěstí (základna v Kathmandu). V podstatě jako první zahraniční pomoc v Nepálu. Když jsem jim líčil momenty z rabování auta, hasič k tomu poznamenal, že právě proto mají s sebou Gurky. Napětí mezi vesničany však takřka nezaznamenali. Zajistit armádní nebo policejní doprovod pro konvoj s pomocí z řad nevládní neziskové společnosti byl takřka neřešitelný problém, jak jsem se později dozvěděl. Dnů od neštěstí bez materiální pomoci přibývalo, venkovní teplota narůstala, ve stínu přes poledne atakující hranici 35° C, zcela dostatečné k tomu, aby dav vzal situaci do svých rukou. Dozvěděli jsme se, že výše v údolí je ozbrojená skupina, která v případě nevydání zásob hrozí napadením. Obětí zemětřesení bylo v tomto údolí nejspíše desítky až stovky. Nikdo přesné číslo neznal. První z nich první hodiny po neštěstí pálili, pak další těla už jen pouštěli do řeky. Ptal jsem se hasiče, zda-li prohledávali trosky budov. Nechápavě se na mne podíval. Jeho pohled, odpověď, byla naprosto dostatečná.

Lékařská pomoc zde již není potřeba Vážně zraněné již odvezli a ti, co se pomoci nedočkali, již umřeli

Dorazili s nimi i armádní medici, kteří ošetřili zraněné. Vážně zraněné již odvezli armádní helikoptéry a ti, co se pomoci nedočkali, již umřeli. Řekl to naprosto výstižně a nebylo potřeba situaci nějak rozebírat. Před námi dorazil německý nevládní zdravotní tým, který se usadil ve snad jediné nepoškozené budově v Jalbire, přízemním celobetonovém stavení místního „medical postu“, takové ambulanci zdejšího praktické lékaře (mladé lékařky po škole). Od nich jsme se dozvěděli, že lékařská pomoc zde již není potřeba a údolí rovněž opouštějí. Bylo mi to jasné už od vjezdu do údolí. Rozhovor s britským hasičem, který naprosto věděl, o čem hovoří, to jen umocnil. Náš vedoucí byl z toho značně roztrpčen a stále si nedokázal připustit, že tady nás už není třeba. Dobře myšlená věc, množství vynaložených sil a finančních prostředků, které bohužel nepadly na úrodnou půdu. Jeden z jejich týmu mi sdělil, že to je už podruhé, kdy byla jejich zdravotní pomoc zcela zbytečná. Bohužel, chaos a nedostatečná organizace pomoci, byla všudypřítomná. Nejpočetnějším orgánem schopným zajistit distribuci tolik potřebné pomoci je armáda a policie, která s tím ovšem nemá zkušenost (nikdy nebyla konfrontována s katastrofou takového rozsahu) a zároveň jejím složkám nevěří velká část Nepálců a nepálských organizací, kteří se bojí rozkradení pomoci a jejímu nedoručení. Ve výsledku je to taková patová situace.

Zíral jsem na tu zkázu s otevřenou pusou

Průstup přes trosky starého newarského městečka Jalbire byl skličující. Přesně jako by tady prošla válečná linie. Všude sutiny budov a ruiny lemující ulice. Zbylé stojící obvodové zdivo drželo jen na dobré slovo a stát pod ním nebylo nijak příjemné. Přes trosky v ulici klestil cestu obrovský bagr. Zíral jsem na tu zkázu s otevřenou pusou a na nějaké diskuze nebylo ani pomyšlení. Nafotil jsem množství zničených budov, ale nedokázal jsem fotit ty nešťastné obličeje, které o vše, to málo, co měli, během několika málo vteřin svého života přišli. Původně jsme měli dojít do tři hodiny vzdálené vesnice Pantang. Nějakou dobu jsme se škvařili na neúprosném slunci, před kterým nebylo úniku. Když jsem se na situaci podíval otevřenýma očima, s trpkým výrazem v obličeji zohlednil naše vybavení v Boleru, zejm. k přenocování v těchto podmínkách, nebyl tady prostor hrát si na nějaké hrdiny nebo humanitární pracovníky. Za těchto klimatických podmínek se budou infekce mezi lidmi šířit velmi lehce, nemluvě o problematickém zdroji pitné vody, aktuálním stavu latrín atd. a čekat někde v improvizovaném přístřešku na nějaké převazy ran, resp. s větší pravděpodobností ošetřovat dlouhodobé potíže místních, to není a nebyl cíl této výpravy. Je to možná tvrdě řečeno, ale není tomu jinak. Profesionální organizace vědí a mají zázemí, jak pomoc v takovém prostředí poskytovat.

Zdravotnický materiál do Jalbire, jídlo pro Pantang

Náš vedoucí dlouhou dobu přešlapoval, hovořil s místními z vesnice Pantang, kteří s námi jeli v autě, než i oni pochopili, že všichni ti lidé kolem potřebují hlavně a co nejdříve přístřešky a stany, jídlo, bezpečné zdroje pitné vody a v neposlední řadě i třeba kuchyňské náčiní, protože vše zůstalo pod troskami. Velké množství zdravotnického materiálu bylo předáno do místního „medical postu“, část poslána do vesnice Pantang, kde bylo rovněž posláno naše jídlo. Já jsem své zásoby vytáhl z batohu a donesl jsem je lidem sedících pod bambusovými přístřešky. Nejlepší věc, co jsme mohli v dané situaci udělat. A být za to alespoň trochu rádi. Zdravotnický materiál je většinou výrazně nákladnější jak jídlo, často se jedná o speciální léky, které nejsou schopni místní bez patřičné znalosti plně využít. Už do Khangjimu dovezla helikoptéra velký pytel léků. Je to takové iracionální plýtvání a mrhání finančními prostředky, které by měly být za dané situace využity jinak. Od nepálských doktorů jsem se dozvěděl, že je to nyní bohužel docela běžná praxe. Nastal čas říct Jalbire sbohem a popřát alespoň v myšlenkách lidem mnoho sil na dny nadcházející. Naše dodávka byla podle původního plánu již pryč, cesta zpět namačkáni na korbě Bolera nebyla žádná hitparáda. Průtrž mračen a okamžitě čerstvý zával na cestě, který cestu o hodinu protáhl.

Moje zklamání z nevyužití nějakou dobu ještě přetrvalo

Do postele jsem ulehl bez sprchy, protože jsem nechtěl pozdě v noci rušit moji nepálskou rodinu ve čtvrti Balaju, kde jsem bydlel. Spát chodí brzy, pravidelně brzy ráno vstávají. To byla chyba. Protože jsem se po půlnoci probudil a oči od prachu jsem měl v jednom ohni. Moje zklamání z nevyužití nějakou dobu ještě přetrvalo, ale po debatě s kamarádem dr. Prabhatem (byl jedním z lékařských koordinátorů ve velké nepálské neziskové organizaci), lékařem pracujícím nyní ve Spojených státech (do USA odešlo a odchází nemalá část těch nejlepších mladých lékařů ihned po škole…), který zde byl shodou okolností na dlouhodobé dovolené po svatbě (manželka mu byla vybrána a svatba proběhla na podzim neplánovaně), lidmi v agentuře Himalayan Guides a dalšími, bylo nadmíru jasné, že o lékařské péči v první řadě tady již hovořit v žádném případě nešlo.

V operačním programu byli poslední pacienti zranění při zemětřesení

Dva dny jsem byl na návštěvě Ortopedické kliniky v Teaching Hospital, rovněž na operačním sále, kde byli v programu poslední pacienti zranění při zemětřesení. Naposledy jsem tady byl před 11 lety. Za tu dobu se tady toho moc nezměnilo. Zásadní změnou byl přístup k lepším implantátům pro řešení zlomenin, vybavení sálu novým rentgenem. Špína kolem zůstala. Antibiotika tady standardně dávají právě pro riziko infekce více dní než je u nás běžné. Dr. Arjun byl i nyní neustále usměvavý. Bohužel pro místní pacienty, které jsem na sále viděl, řešení zlomenin by v Evropě bylo zcela jiné. Komplikace a invalidita těchto pacientů je vysoce pravděpodobná. Mnohé zdejší metody se v Evropě již nepoužívají. Pro zajímavost operační zákroky související se zemětřesením by měla uhradit vláda, jinak je to vždy plně v režii pacienta. Zdravotní pojištění tady neexistuje. Běžné řešení zlomeniny krčku stehenní kosti stojí okolo 30 tisíc korun, endoprotéza kolena nebo kyčle takřka 80 tisíc korun. Rodina takřka vždy musí najít cestu, jak dát finance dohromady. Existuje prý nějaký nemocniční fond pro ty opravdu nemajetné, ale tam jsou finanční prostředky minimální. V areálu se dostavují nové budovy, kde by od podzimu měla Ortopedická klinika včetně operačních sálů přemístit. Snad ji tedy čekají lepší zítřky. Napadlo mne, že dostat nějaké nepálské lékaře na hospitaci do české nebo rakouské nemocnice, je ta nejlepší pomoc, co můžu pro ně z mé pozice udělat.

Na procházce ve čtvrti Balaju kolem domů zničených zemětřesením

Otec dr. Prabhata mne po návštěvě nepálské neziskovky, kde jsem nechal nějaký finanční dar, vzal na procházku ve čtvrti Balaju kolem domů zničených zemětřesením. Několikapodlažních domů se tady sesunulo k zemi asi ke třiceti. Z některých šestipodlažních zbyly třeba jen tři patra, jiné se zlověstně nakláněly do ulice a čekaly na demolici. Pády těchto velkých domů v Kathmandu budou mít ještě politickou dohru. Epicentrum zemětřesení nebylo v Kathmandu. Bohužel předpokládaně neodolaly mnohé starodávné památky, ale právě zničené novostavby byly postaveny velmi neodborně a přijetí tvrdých zákonných norem, aby budovy pro příště odolaly zemětřesení, bude na místě. Dosáhnout toho na vesnicích je nereálné. Hliněné stavby, budovy z nepálených cihel, kamenné stavby tam vyrostou časem znovu a ty budou opětovně velmi snadným cílem pro nové zemětřesení. Poslední zemětřesení to bohužel jen potvrdilo.

Dal jsem přednost setkání se známými a kamarády

Kamarád dr. Prabhat s větším týmem mířil do další postižené poměrně odlehlé oblasti severozápadně od Kathmandu v povodí řeky Tadi Khola u městečka Samundratar nedaleko stezky Helambu treku, účast nabídl i mně. Na další takovou výpravu jsem už neměl čas. Původně jsem zvažoval, že pokud bych v Nepálu jako lékař v mém oboru užitečný, vrátil bych se do Evropy o něco později. Situace však byla již odlišná. I nyní provázely jejich tým nějaké problémy, které odjezd zdržely. Nedostatek některých surovin, přístřešků, po kterých byla v Nepálu opravdu poptávka, zajištění optimálního dopravního prostředku, přístup do oblasti. Měl jsem snad i čas k návštěvě třeba národního parku Chitwan, kde jsem ještě nebyl, ale za těch okolností k tomu prostě nebyly myšlenky a potřebná nálada. Podobně nemohla být řeč o nějaké horské alternativě po návratu do Kathmandu. Užívat si hor nebo národního parku, zatímco o pár kilometrů dále lidí umírali a trpí hladem, by bylo dosti zvrácené. Dal jsem přednost setkání se známými a kamarády, na které jsem neměl při mých posledních výletech čas. To byla další rovina poslední výpravy do Nepálu.

Byl nejvyšší čas návratu domů, na zemětřesení si člověk nezvykne

Poslední tři dny před návratem jednou denně přišly opětovné otřesy. Ve dne, i v noci. Neohlášené. Na to si člověk nezvykne. Byl nejvyšší čas návratu domů. Nepál, zemi sevřenou Himálajemi, mám opravdu rád, ale nepokrytě přiznávám, že tady v Evropě, ať už v Česku nebo momentálně v Rakousku, je život pohodlný a za Nepál bych jej nevyměnil. Jak Nepálu opravdu pomoci? Jak jste snad pochopili, oficiální vládou koordinovaná pomoc, je bržděna úřednickou byrokracií a trvá neskutečně dlouho, než se dostane tam, kde je ji třeba. Je třeba počítat s tím, že nějaká část nebude doručena. Ideální je předání materiální, nikoliv finanční pomoci. Neziskové agentury často nedisponují těmi správnými informacemi, protože se o ně vládní úředníci příliš dělit nechtějí. Situace tak není jednoduchá. Stát disponuje početnými armádními a policejními složkami a pokud chce opravdu zajistit a doručit materiální pomoc, je to asi jediná nejkomplexnější varianta. Politické zájmy musí jít stranou. Vážím si těch lidí, jako je třeba Radka Tkáčiková, kteří obětují osobní volno, vynakládají množství psychických a fyzických sil a snaží se spolu s místními doručit pomoc do postižené oblasti. Věřte mi, je to opravdu velmi náročné!

Nepálu nejvíce pomůžete vlastní návštěvou!

Pro běžné jedince jako jsem já a většina z Vás, budu se teď opakovat a jsem o tom plně přesvědčen, místním a Nepálu nejvíce pomůžete vlastní návštěvou! Oblasti Makalu, Kanchenjungy, velká část Annapurny, Dhaulagiri, Dolpo, neznámý západní Nepál, byly zemětřesením nepoškozeny a nabídnou krásy Nepálu ve všech dimenzích. Bohužel oblastem jako je Langtang, Rholwalling, části Khumbu, Manaslu, Ganeshi nějakou dobu potrvá, než budou opětovně naplno připraveny na návštěvníky.

Poděkování kamarádům v Himalayan Guides. V Himálaji pod ochranou Tilaku a v botách Scarpa.

TEXT A FOTO: Tomáš Obtulovič

Tomáš Obtulovič, povoláním lékař, ortoped a traumatolog, v České republice a v Rakousku, v Nepálu během šesti návštěv byl v oblastech Kanchenjunga, Sumba Lumba Himal, Makalu, Khumbu, Rholwalling, Lapchi Kang, naposledy Langtang. Mimo trekování stál na 6-tisícových vrcholech Kyajo Ri, Lobuje East a Imja Tse.

img1










































Roviště do mobilu

Výběr cest na písku

Prachtel
Související články

Lumba Sumba Himal - promítání

Zemětřesení v Nepálu II.

Přispějte Nepálu postiženému zemětřesením

Zvrácený Ráj po zemětřesení v Nepálu.

Na Nanga Parbatu začíná být opět rušno.

V Rolwalingu se dařilo alpskému stylu

Burning Kharakas na neznámou šestitisícovku v Langtangu

Hagshu 6657m, prvovýstup Slovinců

Kishtwar, tři novinky od Švýcarů

Pokus o novou cestu na Mt.Abi komplikuje nový sníh

Thamserku 6623m, ruský prvovýstup z jihozápadu

Nepál sníží lezecké poplatky

Incident na Everestu

Tvrdá bitka na Everestu možná ukončila mezinárodní expedici

Spicy Game na Kamet 7756m

Dodo Kopold solo na Annapurně South

Zpráva o Martinovi Minaříkovi

Čtyřiadvacetihodinovka na Everestu

První zimní výstup na Makalu

Video z prvovýstupu na Kwangde

Nová cesta v severní stěně Kwangde Shar 6093m

Fotky z lezení

Kwangde-Ri

Between Sun and Shadow

Spanele na Teng Kang Poche

Cesta v S stene Kongde Nup vylezena

Nepalsky denik II.

Nepalsky denik I.

Nepálští Maoisté opět účtují


Komentáře a doplnění:
Přidej komentář
Předchozí >Další [1-20] celkem článků:1030
index 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 
20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 
39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 
Rezervujte si to nejlepší ubytování na Slovensku. Vybrat si můžete v oblíbených letních destinacích Podhájska ubytování a Velký Meder ubytování.
U nás si zaručeně užijete tu nejlepší dovolenou na Slovensku, která umí být plná relaxu a oddechu při termálních bazénech.
Chorvatsko dovolená. Levné ubytování v Chorvatsku s kontakty na majitele. Soukromé apartmány na Jadranu.
Co s sebou na hory? Kompletní nabídka oblečení, vychytávek a vybavení do hor na www.cestovnipotreby.cz.
Nejlepší ubytování na Slovensku naleznete v lokalite Podhájská ubytování


Kurz instruktora lezení

Kurz pro budoucí instruktory lezení na umělých stěnách

Ceske-casino-online.cz

Kasina internet.

Logo_LV
Nejkvalitnější horolezecké lano vybírejte na Lanexu!
Proficyklodresy.cz Užijte si cyklo výlety po celý rok díky kvalitnímu vybavení na kolo.